Kdo jsem a kam kráčím?

Tak tuhle otázku si kladu celkem často. Obvykle ve spojitosti s koňmi, protože se nezřídka musím zeptat sama sebe, kdo jsem, abych tomuto nádhernému zvířeti diktovala, co má dělat a jak? Kdo nám dal právo, udělat si z koní podřízené? Nevím, ještě jsem si na tuhle otázku uspokojivě neodpověděla. Láska ke koním je podle mého názoru těžká genetická vada, ale když už jsem se s ní narodila, považuji to za dar a snažím se ho proti koním nezneužívat.

Jezdím přes 20 let, což by se některým mohlo zdát jako velmi dlouhá doba, ale na druhou stranu mám pocit, že umím stále jen malý zlomek toho, co všechno mi jezdectví a koně mohou dát. Každý den je pro mě při práci s koňmi něčím nový. Nedávno jsem počítala, kolik koní mi prošlo rukama. Spočítat se mi to nepodařilo, ale byly jich desítky a stejně neexistuje jedna šablona pro všechny. Na každého koně a na jeho individuální problémy musíte najít individuální řešení.

I proto jsem ráda, že jsem měla za dobu své jezdecké existence možnost vystřídat několik stylů ježdění. Začínala jsem v devadesátých letech jako téměř všichni v té době standardním jízdárenským výcvikem, a to konkrétně u Jana Chýleho v Zákupech. Rodiče mi tehdy koupili mého prvního a do jisté míry životního koně. Říkala jsem mu Šany, byly mu 4 roky a já uměla (laskavý čtenář mi promine tento termín) - úplný prd. Šany byl docela slušný autista a tehdy čtrnáctiletou slečnu, která měla od přírody tvrdou hlavu a srdce bojovníka, řádně vyškolil v pokoře i přístupu. 

Prošla jsem samozřejmě i skokový trénink, pak chodila na kukačku na Císařský ostrov za tehdejšími hvězdami drezúrního sportu, dlouho jsem jezdila jako samouk (a za toho se konec konců považuji celoživotně) a snažila se najít někoho, kdo by vedl moje další jezdecké a trenérské kroky, řekněme, lehčím a ke koni přátelštějším směrem. Prošla jsem i westernem, chvilku závodila jak v moderní drezúře tak ve skocích i ve westernu, a ne vždy úplně neúspěšně ale...

Snad z nedostatku snahy při hledání, snad z nedostatku pokory vůči našim jezdeckým a trenérským autoritám a snad i přílišné aroganci, jsem se dostala až do fáze, kdy jsem prostě sama sobě konstatovala, že v českých vodách asi nemá smysl hledat, a rozhodla se pídit po zahraničních alternativách, které už mi tou dobou byly známy. 

Začala jsem se sebevzdělávat, nakoupila zahraniční literaturu, pročetla si to, co kdysi před stovkami let už někdo vymyslel a nechápala, jak je možné, že se dnes všichni snaží vynalézat kolo, když už to za nás někdo dávno udělal. Ano, troufám si říct, že existuje jistě řada cest k úspěchu, ale všechny mají společné jmenovatele. Vyzkoušela jsem opravdu v ježdění leccos a postupně nechala ve svých postupech jen to, co mi přijde smysluplné. Se svými koňmi i studenty pracuji celostně. Počínaje znalostí koňské psychologie, přes důkladnou přípravu koní ze země (na obnosku i na udidle, z ruky i na lonži) až po ježdění. Dle mého názoru nemá smysl, aby se jezdec pokoušel koně vzdělávat, dokud s ním nemá podepsaný pakt o neútočení a smlouvu o vzájemné spolupráci;-)

A pokud se ptáte na mou trenérskou a jezdeckou inspiraci, pak bych ráda zmínila pány jako François Robichon de La Guérinière, Gustav Steinbrecht, Nuno Oliveira, Egon von Neindorff, Philippe Karl či Bent Branderup. A zajímá-li Vás, kdo mě ovlivňuje přímo a s kým spolupracuji, pak musím samozřejmě zmínit své učitelky Sabine Mosen (jedna z tzv. "Velké pětky" - pěti instruktorů, kteří mohou školit budoucí lektory Školy Lehkosti Philippa Karla, mezi něž se, doufám, za pár měsíců zařadím) , Greetje Havoort (trenérka Benta Branderupa), Jossy Reynvoet (učitel, jezdec a licentovaný trenér Benta Branderupa), a nebo například skvělá Sabine Oettel, která měla tu čest s Bentem spolupracovat po mnoho let a postupně dosáhla až nejvyšší úrovně jedzeckého umění. Nicméně abych byla naprosto upřímná, mými největšími učiteli zůstávají koně. Oni totiž vědí, jak být koňmi...

 

V dubnu 2018 jsem úspěšně složila "Groundwork and Lungeing Test" :) Ale ne že by na tom výrazně záleželo, řidičák na koně vám stejně může vystavit jen Váš kůň... :-P

 

 

MOJI STUDENTI

Lidé, kteří se snaží vidět dál, než na okraj talíře. Tak bych definovala ty, se kterými spolupracuji. Jsou to vždy lidé, kteří práci s koňmi chtějí dělat jinak, než jak je u nás i ve světě běžné, protože si už vyzkoušeli, že to, co dnes vídáme na drezúrních obdélnících, nemá s korektní přípravou mnoho společného a kteří hledají v ježdění lehkost, rovnováhu, uvolnění a harmonii. Lidé přemýšliví a inteligentní. Věřím totiž, že nejpracovitější částí 

jezdcova těla nejsou svaly, ale mozek...U svých studentů oceňuji, pokud jsou to osobnosti s vlastním názorem a nenutím je, aby měnili všechno ve svém jezdeckém stylu. Jen se je snažím "opracovat" a inspirovat tak, aby z nich byli nejen jezdci, kteří se bez pomoci trenéra nepohnou, ale i skuteční trenéři svých koní a dokázali si problémy svých čtyřnohých přátel sami zdiagnostikovat a zvolit vlastní postup. Kdo jiný zná svého koně lépe než Vy?

 
All rights Reserved